Je mi kolem pětatřiceti. Jsem na návštěvě u kamarádky. V koupelně si při mírném osvětlení umývám ruce a letmo se na sebe podívám do zrcadla. Okamžitě to vidím to a zarazím se. To je vážně tak hrozné i při špatném světle? Natočím do zrcadla tvář, abych ještě lépe viděla, co vidět v žádném případě nechci, a snažím se přesvědčit, že jde o optický klam. Že na tvář dopadá tmavý stín, který vypadá jako dlouhé tmavé chmýří, někde s výraznými jednotlivými chloupky. Ale neobelžu se, protože tam doopravdy jsou.  Podívám se sama sobě do očí. Hledám útěchu.  – Zachráníš mě? Odraz v zrcadle ten beznadějný pohled opětuje. Nabere do prstů pár pramínků vlasů a nasměruje je do tváře.  – Myslíš takhle?

Ironicky se usměju. Ne, vlasy to nepřekryju, a když už, tak jen na okamžik, než pohnu hlavou. A rozhodně nic nezamaskuju, když fouká vítr…  Mám moc jemné vlasy, protože vlasové váčky svou sílu nasměrovaly jinam…

Dívám se na odraz své tváře v zrcadle a vím, že svému osudu neuteču…. Jak s tím žít? Co s tímto svým břemenem sama zmůžu? – Vážně to chceš vědět?

Tak já ti to řeknu: zvedni se! Vstaň. Dýchej. A rozdýchej to!

Přijmi svůj úděl a napiš tu knihu sama…

Útěchou nešťastných je mít ve svém trápení druhy. Per aspera ad astra. První dva citáty, které jsem si kdy v životě zapamatovala. Náhodou? Kdo ví… avšak provázejí mě po celý život.

O té knize přemýšlím už roky. Od chvíle, kdy jsem ji marně hledala jako čtenář – pacient. Copak jsem tak chlupatá vážně jenom já?

Uplynulo víc než dvacet let… děly se různé věci, ale problém zůstal. Někdy jsem bojovala, někdy to nechala být, někdy to bylo lepší, jindy horší, někdy jsem rezignovala, jindy jsem probulela i probolela mnoho času… Mockrát jsem si vyslechla zraňující poznámky, mockrát se lidi tvářili jakoby nic a mockrát si nikdo ničeho nevšiml.

A taky jsem se mnoho let léčila hormonální substitucí, což je (zřejmě dosud) jediné oficiální medicínské řešení. V prvních letech mi to přišlo jako zázrak, ale nebyl všespasitelný. Dodávané hormony něco potlačí a něco jiného naruší. Prvních deset let jsem si vedlejších efektů vůbec nevšímala, ale později jsem si začala uvědomovat leckteré souvislosti.

Moc mi však chyběl ten druh v trápení. Psychická podpora, sdílení. Vědomí, že v tom člověk není sám… V dobách bez internetu jsem si sama připadala, ale s příchodem fenoménu světové informační sítě se dost změnilo. Najednou stačilo do vyhledávače zadat slovo hirsutismus, nebo nadměrné ochlupení, a rázem jsem zjistila, jaké obrovské štěstí vlastně mám, že jsem jaká jsem, protože by mohlo být mnohem, mnohem hůř… Stačí mi tohle jako útěcha…? 

Rozhodně nejsem sama. Samy jsme totiž všechny.

Nikdo nepodává ucelené seriózní informace, neexistuje žádná platforma či průvodce nemocí. Lékař doporučí léčbu syntetickými hormony. Odborníci na estetickou medicínu, kterých se problém osobně netýká, poradí žiletku a laser. Kosmetičky i na obličej nabídnou vosk, případně jiný typ bolestivé plošné depilace. Knihy zabývající se hormonálními potížemi se o nadměrném růstu ochlupení podmíněném hormonální nerovnováhou buď vůbec nezmiňují nebo jen velice okrajově. Ženské kruhy bez okolků otevírají témata menstruace a masturbace, ale jak se vyrovnat s nechtěnými chloupky na žádných ženských webech a seminářích samostatně neprobírají…

Všude je tolik knih a webů o zdánlivých blbostech…!

Svými chloupky se trápí ženy na celém světě. Pravděpodobně každá z nich, včetně mě, by byla dala nevím co, kdyby věděla, co s tím. Kdyby někdo rozuměl její situaci. Proč se o tom nepíše tak, jak se píše o dietách? Čím to je, že neexistují žádné pacientské příručky pro chlupaté ženy trpící hormonální poruchou?  Jestliže to dosud nikdo neudělal, mám tuhle cestu prokopat já?

Je mi úzko. Nevím, jak přesně to udělat. Vím určitě, že jsem schopná nějak začít. Nevím jistě, jestli jsem schopna dotáhnout to do konce. Netuším, jak moc být otevřená, subjektivní či věcná. Navíc nemůžu nikomu slíbit, že mu pomůžu. Nemůžu nikomu zaručit trvalé vyřešení jeho potíží. A už vůbec ne rychlé, snadné, bezbolestné a navždy. 

Odhodlávám se odkrýt jedno bolestivé tabu a napsat o tom, jak se žije v nadměrně chlupatém těle, a jak takový život od osudu přijmout…

Jakmile se do toho pustím, brzo pochopím, proč tohle téma nemá ani jednu knihu, natož celé oddělení v knihkupectví… Je to totiž takové trauma, že se o tom nikdo neodvažuje otevřeně bavit.

Když po čase znovu procházím diskuse, zjišťuju, že se každý rok přidávají nové a nové mladinké nešťastnice, na něž čeká martyrium trápení nedokonalého těla v tom nejtěžším věku. V době, kdy nám tak moc záleží na tom, jak vypadáme, nás hormony v této snaze bolestně srazí na zem. Snažíme se vypadat jako hezké ženy, ale testosteron nám pošle do cesty knírek. Nebo pejzy. Nebo chlupaté ruce, nohy a břicho na místech, kde to pro ženy není úplně obvyklé. Ze zoufalství nad tím nadělením vezmeme do ruky žiletku, protože co taky jiného – konec konců leckde to doporučují. Taky se objevuje „odborné“ tvrzení, že není pravda, že by holení chloupky posilovalo, respektive ochlupení zhoršovalo…  A tak ve své bezradnosti to dlouhé, tmavé, ale stále ještě relativně jemné chmýří plošně sejmeme… kůže je náhle hladká, takže uff, napoprvé fajn bezbolestné řešení. Než nám záhy dojde, že ta pravá a věčná kalvárie tím teprve začala…